Zahnali mě divočáci (Frýdecko-místecký a třinecký deník)

Rubrika: U nás doma - zažili jste Lesní stezka se klikatila úbočím potoka a já se svým psem Kodlem po ní šoural ránem. Mlžný opar opadal a mizel mezi smrkovým porostem. Blížil jsem se k starým zahradám, které nepatřily nikomu, byly součástí vojenského prostoru. Z porostu se tyčily kmeny starých ovocných stromů, na jejichž plodech si pochutnávali snad jen vojáci a lesní zvěř. Les končil a stezka mizela v mezi, na které rostly statné smrky solitéry, jejichž větve sahaly až k zemi.
Na pokraji lesa jsem spatřil několik kusů divočáků, ale to je již zaregistroval i můj pes a se štěkotem se řítil na ně. Divočáci se kupodivu nerozprchli, ale zaútočili proti psu. To jsem již věděl, že je zle, neboť tak energicky brání jen bachyně, své mladé. Pes zmizel v lese a prasata za ním.
Hlavou se mi honí myšlenky, co bude se psem, když vidím, jak se na mně řítí lavina malých pruhovaných selátek. Doběhla na moji úroveň a začala se zahrabávat do staré buřeně, že jim v pár vteřinách trčely venku jen zadečky s ocáskem. Kdybych se jich chtěl zmocnit, stačilo je jen za ty ocásky vytahovat.
Místo toho jsem utíkal k nejbližšímu solitéru a po větvích šplhal do bezpečné výše. Stalo se to, co jsem předvídal. Z lesa se postupně vynořilo pět statných bachyní a zamířilo do míst, kde jsem ještě před chvílí stál. Cítily mne. Zlostně fučely a klektaly zuby směrem ke smrku, na kterém jsem seděl.
Selátka postupně opouštěla své úkryty a připojovala se ke svým matkám. Chtěl jsem je počítat, ale nějak mi to nešlo. Určitě jich bylo kolem třiceti. Trvalo několik minut, než si byly bachyně jisté, že žádné sele nechybí. Jak to poznaly nevím, ale poznaly to. Poté celá tlupa zmizela.
Hezkých pár minut jsem ještě seděl na větvi, než jsem si byl jistý, že jsou pryč. Poté jsem slezl a dumal jsem, co je asi s Kodlem? Bylo dost psů, kteří nepřežili boj s černou zvěří. S takovými chmurnými myšlenkami jsem se blížil k domovu. Ani nevím jak, a Kodla jsem měl u nohy. Radost ze setkání byla oboustranná. Na psovi jsem neviděl žádné viditelné známky zápasu. Vypadalo to, že je vše v pořádku. Mýlil jsem se však. Kodl začal druhý den kulhat na přední běh, a tomu zůstalo až do konce jeho života.
Autor: Karel Šustek