Velikost honiteb není hlavním problémem (Zemědělec)

Stále četnější diskuse zaznívají v poslední době na téma možné novely mysliveckého zákona a změně kompetencí v oblasti mysliveckého hospodaření. Modelovým názorovým střetem je přitom již dlouhou dobu velikost honiteb

Velikost honiteb ale zřejmě není největším problémem tuzemské myslivosti, téměř se zdá, že je to problém zástupný, který by neexistoval, pokud by se změnil celý systém kompetencí a vztahů mezi uživateli a vlastníky pozemků a honebními společenstvy. Základem přitom musí být - a to i v zájmu samotných myslivců - změna způsobu dosavadního nazírání na myslivost jako na hobby činnost, a naopak začlenění myslivosti mezi hospodářské činnosti se všemi klady a zápory, které takové pojetí přináší.
Patrně prvním krokem k takové změně by měla být rekonstrukce myslivecké rady, jejíž nové složení by mělo reálně odrážet podíl uživatelů a vlastníků honebních pozemků na celkovém rozměru veškerých honiteb. Tak koncipovaná myslivecká rada by pak měla navrhnout potřebné změny v mysliveckém zákonu a tyto změny zargumentovat vůči ministerstvu zemědělství. Výsledkem by měly být větší kompetence uživatelů a vlastníků půdy v myslivecké politice zcela v souladu se skutečností, že jde o většinové uživatele a vlastníky honebních pozemků.
Samotná velikost honiteb by neměla být vůbec předmětem zákona - měla by se totiž odvíjet od dobrovolného rozhodnutí vlastníků a nájemců "zdola" podle toho, zda je v jejich zájmu výměra honitby větší či menší. Ne každý má ambici lovit jeleny, to je historická deformace daná různými trofejovými soutěžemi a živená spíše jako argument právě pro zachování současné (nebo i vyšší) velikosti honiteb. Ne každý vlastník i uživatel má navíc zájem vůbec na svých pozemcích honitbu mít. Existence honitby totiž přináší některá omezení a navíc riziko přemnožení zvěře. Na druhou stranu je možné především vlastníky k vložení pozemků do honiteb motivovat, a to zejména nabídkou speciálního "honebního nájmu". To se prakticky vůbec neděje, neboť mnoho vlastníků reálně ani neví, do které honitby jejich pozemky patří a s kým by měli vůbec nějaké honební dohody uzavírat. Řadu z nich za celou polistopadovou dobu nikdo nikdy nekontaktoval, a to je ověřeno nesčetnými případy z praxe. V mnoha případech přitom neobstojí oblíbený argument, že je vlastník malého pozemku nedohledatelný. Osobně vím o příkladu vysoce postaveného a známého státního úředníka v oblasti zemědělství, který má stejnou, tedy dvacetiletou bezkontaktní zkušenost.
Při zmiňované změně nahlížení na myslivost neobstojí ani obavy o další existenci myslivců bez pozemků, kteří by mohli o svého koníčka přijít. Naopak, zodpovědný myslivec může být vyhledávanou profesí najímanou uživateli či vlastníky honebních pozemků k tomu, aby se starali o optimální stavy zvěře a obecně o všechny činnosti s tím spojené, včetně odstřelů a tedy možnosti obohatit jejich zemědělskou produkci o nabídku zvěřiny. Ať již jako jídla v agropenzionech, prodeji ze dvora nebo suroviny pro produkci regionálních potravin či zdroji příjmů při dodávkách do gastronomických zařízení.