Datum: 18.11.2013
Zdroj: Hradecký deník
Autor:
Rubrika: Rozhovor

Rozhovor týdne s brokovým střelcem Dukly Hradec Králové, mistrem Evropy z roku 2010 a čtyřnásobným účastníkem olympijských her vedl redaktor Pavel Král Hradec Králové – Jsou to zvláštní hříčky osudu. Jeden sní o olympiádě od malička a nikdy se mu jeho touha nevyplní. Druhý se tam dostane, přestože si takový cíl nikdy nestanovil. I takový byl příběh JANA SYCHRY, nejlepšího českého skeetaře posledních let, který už vrcholnou sportovní akci absolvoval čtyřikrát! A to chtěl být v mládeneckých představách jen myslivcem a bydlet ve srubu uprostřed lesa. Brokař Dukly Hradec Králové se však postupem času do svého řemesla pořádně zakousl, i ve čtyřiačtyřiceti stále pálí ostrými. Na posledních olympijských hrách v Londýně byl poprvé v bohaté kariéře ve hře o medaili. Nakonec z toho bylo šesté místo. Teď bude bojovat o pátou účast v Rio de Janeiru. - Tak schválně. Pamatujete si ještě, kdy jste sestřelil svého prvního asfaltového holuba? To si náhodou vybavuju přesně. Bylo to na jaře v roce 1984, kdy jsem dělal talentové zkoušky na lesnickou školu, kde se otvírala sportovní třída. Součástí přijímacího řízení byla i střelba. Myslím, že jsem tenkrát měl z těch několika pokusů asi dvoutřetinovou úspěšnost. - Do té doby jste tedy řádil pouze s malorážkou či vzduchovkou. Jak se vůbec zrodila láska ke střelbě? Přivedl mě k tomu strýc, který měl doma za skříní právě vzduchovku. Jakmile jsem ji coby malý kluk unesl, bral jsem si ji. Lítal jsem s ní po zahradě a střílel na co se dalo. - Takže místo fotbalového míče či hokejky vás fascinovala střelná zbraň? My jsme s klukama nikdy neměli takovou partu, že bychom pořád kopali do balonu. Spíš jsme někde lítali a lumpačili. Noa vzduchovka, to bylo něco. - Tenkrát vás určitě nemohlo napadnout, že to s flintou u ramene dotáhnete k takovým úspěchům... Vůbec ne. O tom jsem vůbec nepřemýšlel, ani nesnil. Já věřím v osud, nesl to s sebou čas. Postupně se ukázalo, co mělo. Někdy ve třetí třídě na základní škole jsem vyhrál nějaký závod. Tím se všechno odstartovalo. - A zrodil se v tu chvíli i sen o účasti na olympiádě? To právě ne. Mě střílení hrozně bavilo. Byl jsem tenkrát zapálený do myslivosti. Četl jsem jen lovecké knížky. Furt jsem jako,,Matěj" někde počítal náboje a skládal je do krabiček. Zkrátka jsem tím byl posedlý. Toužil jsem mít srub uprostřed lesa a dělat myslivost. Proto jsem taky šel na lesnickou školu. Noa vidíte. Dnes je realita úplně jiná. - Zrál jste jako víno. V roce 1996 jste najednou seděl v letadle a mířil na své první olympijské hry do Atlanty... Ještě rok před Atlantou jsem žádné velké ambice neměl. Věděl jsem, že na nějaké té republikové úrovni mi to jde, ale to je tak všechno. Jenže v roce 1995 jsem vyhrál závod Světového poháru na Kypru. To mě hrozně nakoplo. Nadopingové kontrole jsem se tenkrát skoro neudržel na nohou, byl jsem z toho úspěchu bez sebe. Střelbu jsem tehdy dělal poloamatérsky při práci. Nešlo sedět jedním zadkem na dvou židlích, přišla nabídka z Dukly a začal jsem tenhle sport provozovat profesionálně. - Ještě k Atlantě, byl to napoprvé asi pořádný zážitek, co? Doslova šok. Kolem velkých závodů taky zažíváte určitý humbuk, ale olympiáda je úplně něco jiného. Mediální humbuk, bezpečnostní opatření a tak dále. Člověk si uvědomí ten velký svět, zážitek to byl zkrátka obrovský. - Účastí jste mohl mít na kontě už pět. Vystřílel jste si olympijské místo i do Sydney 2000, ale svaz místo vás nominoval Petra Málka. To byla asi hodně hořká pilulka v kariéře... Bolelo to hrozně moc. Ořval jsem to jako malej kluk. Hodně mě to i srazilo. Načas jsem šel s výkonností dolů. Vztahy v družstvu se rozpoltily. Nebylo to ono. Trvalo zhruba dva roky, než jsme se zase dali všichni dohromady, vyříkali si to a život šel dál. - Nejvydařenější vystoupení pod pěti kruhy jste zažil v Londýně. Bylo z toho krásné šesté místo. A ani medaile nevisela tak vysoko. Taky si to občas říkám. Jenže ve střelbě to není třeba jako v atletice. Vzpomenu třeba diskaře Imricha Bugára, který v roce olympiády v Los Angeles (Československo v roce 1984 tyto hry bojkotovalo – pozn. red.) říkal, že házel tolik a tolik metrů, a kdyby hodil i to minimum, co měl natrénováno, tak měl jistou medaili. Při střelbě to máte jinak. Někdy můžete trénovat do zblbnutí a stejně se to nikde neukáže, pak třeba na flintu nesáhnete tři měsíce, přijdete na závod a vyhrajete ho. Nemá to zkrátka nějaký reálný základ. V Londýně jsem pro úspěch udělal maximum, a že jsem ve finále dva holuby netrefil, bylo zase řízení nějakého osudu. Asi to tak mělo být. - Bude medaile tím správným hnacím motorem do Ria 2016? I přes obměněná pravidla máte za sebou úspěšnou sezonu. Vyhrál jste závod Světového poháru v Granadě a byl pátý na mistrovství Evropy. Není tedy důvod, abyste se zamýšlel nad ukončením kariéry. Tyto výsledky mě opravdu přesvědčily, že se o to ještě poperu. První dva závody mi nevyšly. To víte, že jsem si říkal, že je toho na mě asi už moc, že starýho psa novým kouskům nenaučíš. Ale pak jsem se nějak rozjel. Teď vím, že do toho půjdu. - V Riu by vám bylo 47 let. Nepřipadal byste si ve výpravě spíše jako funkcionář? (směje se) To už jsem zažil v Pekingu. Když jsem jel ve výtahu s cyklisty, tak jsem zaslechl takovou poznámku proceděnou mezi zuby:,,Co ten tady asi může dělat." Ono je to taky tím, že jsem malej a podsaditej, ale roky nezastavíte. Tak to v našem sportu chodí. Jedni končí kolem třicítky a my jsme schopni podat výkon i v padesáti. - V armádě se za úspěchy povyšuje. Vy jste to zatím dotáhl na poručíka. Na jaké hodnosti byste kariéru chtěl zakončit? (opět se rozesměje) Počítám s tím, že náčelníka generálního štábu asi nepřeskočím. Teď už to i v armádě chodí jinak, na všechno jsou tabulky. Kdybych dal ještě jednu hodnost, tedy nadporučíka, byl bych spokojený. - Zmínil jste kamaráda Imricha Bugára. Co jste říkal jeho výkonu ve StarDance? Osobně mu hrozně fandím. Svým typickým humorem to tam oživuje. Je to těžký atlet, tak je to zákonitě i těžký tanečník. Kdo vedle něj někdy stál a ví, co to je za horu masa, tak musí uznat, že rozpumpovat takové tělo je už samo o sobě úžasný výkon. - Blíží se čas anket. Tu armádní už máte za sebou. Skončil jste v elitní desítce, což je v konkurenci Hejnové, Veselého či Masláka velký úspěch... Vnímal jste během sezony třeba výkony právě atletky Zuzany Hejnové na čtyřsetmetrové dráze s překážkami? Kdo by nevnímal. Byla úžasná. Ke všemu je bílá a vyhrát v takové konkurenci všechny závody, bylo absolutně famózní. - Ke které armádní hvězdě chováte největší sympatie? Už dlouho si rozumím s kanoistou Ondrou Štěpánkem. S tím vždycky pokecám, co a jak. Teď jsme rozebírali jeho přechod k trenéřině a co ho vedlo ke konci kariéry. On právě říká to samé co já: Když začneš dělat chyby a vadí ti to, tak je to v pořádku. Ale když je začneš dělat a už ti to je jedno, tak je nejvyšší čas skončit. S Volfem jezdil třiadvacet let, takže toho taky asi měli už dost. - Zážitků s flintou máte celou řadu. Vzpomenete si na nějaký, který nikdy nevymizí z paměti? Určitě mezi ně patří zisk týmového stříbra z Barcelony v roce 1998. Byla to moje první velká světová medaile. To jsme fakt pěkně oslavili i s nebožtíkem Bróňou Bechyňským. No a pak když se stal David Kostelecký olympijským vítězem na trapu. V Pekingu jsem s ním byl na jednom pokoji, takže kdo může říct, že dýchal stejný vzduch v jedné místnosti s úřadujícím šampionem bezprostředně po jeho triumfu (směje se). - Co dělá Jan Sychra, když zrovna nemyslí na střílení. Co takhle kulinářské umění. Dovedete uklohnit nějaké to překvapení? Jéžiš. Do kuchyně já se vůbec nehrnu. Nebaví mě se v tom patlat a matlat, protože to vůbec neumím. I proto si manželku držím u těla. Ta kdyby odjela déle jak na týden, najde nás doma všechny mrtvý hlady. - Při jaké činnosti tedy nejlépe relaxujete? Při práci na zahradě. Mocsi u toho odpočinu. Rejpu se v hlíně, pořežu dřevo... Vždycky mě to pozitivně nabije. I díky tomu nemusím chodit do posilovny. Za celý rok se tam nadřu až až. Ale baví mě to. --- Očima blízkých Eva Sychrová, manželka "S Honzou rozhodně není žádná nuda, protože nikdy nevíme, v jaké náladě přijede domů. Myslím, že je poznat, že už je z toho "harcování" po světě a různých dlouhodobějších soustředění docela unavený. Takže někdy stačí málo a zafunguje jako rozbuška. Ale jinak je pro mě a naše děti velkou oporou. Je na něho spolehnutí (teda pokud je zrovna doma). Samozřejmě je to taky starostlivý táta a partner. Kéž by bylo takových chlapů více." Radek Jančík, šéftrenér Dukly Hradec Králové "Popsat život a dílo Honzy Sychry je námět na knihu a je velice těžké to shrnout do několika vět. Jeho dlouhodobě se opakující sportovní úspěchy asi nemusím vyjmenovávat a pevně věřím, že Honza bude střílet i na páté olympiádě. Jedná se o absolutního profesionála, který je schopen podřídit přípravě naprosto všechno. Když mu něco nejde, věnuje se tomu tak dlouho, až to zlomí. Mezi střelci je respektovaným soupeřem, ale také velkým vzorem a kamarádem. Má velkou schopnost empatie a pozitivní vliv na vztahy nejen uvnitř našeho oddílu, ale také v reprezentačním družstvu ČR. Co je ale pro Honzu typické, je jeho vrozená skromnost. Naposledy mě o tom přesvědčil, když letos vyhrál Světový pohár v Granadě. Ve finále porazil o jednadvacet let mladšího Nora Jensena a první,co mi po příletu řekl bylo: "Ten kluk střílel líp,měl jsem jen víc štěstí." David Kostelecký, olympijský vítěz z Pekingu "Jsem sice mladší, ale Honzu si pamatuju od začátku jeho střelecké kariéry. Chodil s mým bratrem do sportovní třídy na lesnickou školu v Trutnově a já za nimi často jezdil po závodech ještě coby malý kluk. Mám ho zařazeného jako obrovského pracanta a dříče. Zakousne se a nepustí, dokud nedosáhne svého. Svědčí o tom i jeho letošní výsledky po obměně pravidel. Charakterizovat ho jako člověka není vůbec těžké. On je nekonfliktní typ, nezkazí žádnou srandu, takže se vždycky na společná soustředění s Duklou těším. Když jsem vyhrál olympiádu v Pekingu, bydleli jsme na jednom pokoji. Tenkrát jsem měl trochu výčitky, protože jsem se po tom humbuku vracel z olympijského domu do vesnice asi ve dvě ráno a měl jsem strach, abych ho nevzbudil. Další den jsem hned odjížděl a vím, že to pro něho muselo být těžké. Já měl zlato a jeho závod teprve čekal, což pro střelce nikdy není jednoduchá situace." Vizitka Narozen: 21. března 1969 Rodina: manželka Eva, synové Filip (14) a Vojtěch (8) Nejvyšší dosažené vzdělání: střední s maturitou Kolika jazyky se domluvím: rusky a částečně anglicky Koníčky: sport, zahrada, cykloturistika, myslivost Muzika, kterou mám vždycky s sebou: Monkey Business, Simply Red, Barry White, Frank Sinatra Můj nejmilejší film: Chalupáři Nikdy si nenechám ujít v televizi: Malá farma, Polopatě Nejlepší rada, kterou jsem dostal od rodičů: vždycky musíš udělat něco navíc než ostatní Nejoblíbenější jídlo a pití: slepice na paprice,vepřová panenka ve švestkové omáčce, červené víno, pivo Můj osvědčený způsob, jak se dostávám z blbé nálady: projížďka na kole Nejkrásnější místa, která jsem v životě navštívil: Rakousko, Slovinsko a samozřejmě Česká republika Kde vidím sám sebe za deset let: jako trenéra nebo někoho, kdo se věnuje mládeži Životní krédo: co se má stát, to se stane Největší úspěchy: třicet medailí ze světových a evropských soutěží, čtyři světové rekordy a účast na čtyřech olympijských hrách "Do kuchyně já se vůbec nehrnu. Nebaví mě se v tom patlat a matlat, protože to vůbec neumím. I proto si manželku držím u těla. Ta kdyby odjela déle jak na týden, najde nás doma všechny mrtvý hlady. " "Mě střílení hrozně bavilo. Byl jsem tenkrát zapálený do myslivosti. Četl jsem jen lovecké knížky. Furt jsem někde počítal náboje a skládal je do krabiček. Byl jsem tím posedlý. Toužil jsem mít srub uprostřed lesa a dělat myslivost." Foto: DŮVOD K ÚSMĚVU po letošní sezoně Jan Sychra určitě má. Ze změny pravidel v disciplíně skeet měl před jejím začátkem obavy. Váhal i nad ukončením kariéry. Vítězství v závodě Světového poháru v Granadě a páté místo na mistrovství Evropy v Sűhlu jej přesvědčily pokračovat. Foto: V UNIFORMÉ. Jít na slavnostní galavečery bez vojenského stejnokroje? To v Dukle neexistuje. Za své výkony je poručík Jan Sychra pravidelně oceňován i v posezónních anketách. Foto: ELITA. Na horním snímku je Jan Sychra zachycen ve společnosti Kateřiny Emmons a Lenky Maruškové. Na dolním se zlatými parťáky z MS družstev 2002 v Lahti Leošem Hlaváčkem (vpravo) a Bronislavem Bechyňským. Foto: NA OLYMPIÁDĚ V LONDÝNĚ dosáhl Jan Sychra svého nejlepšího výsledku pod pěti kruhy, když ve finále obsadil šesté místo. Teď se bude snažit probojovat na OH do Ria 2016. Foto: Z RODINNÉHO ALBA. Synové Filip (vlevo) a Vojtěch drží tatínkovi palce při každých závodech. Doma si pak vždycky umí udělat pohodu. Jan Sychra si samozřejmě hýčká i manželku.,,Ta kdyby někam odjela déle jak na týden, najde nás doma všechny mrtvý hlady. Já a kuchyň, to se prostě nerýmuje," říká. Foto: Deník/Ondřej Littera Foto: Ondřej Littera Foto: ČTK Foto: archív Foto: archív