Datum: 19.2.2012
Zdroj: {hl_on}Myslivost{hl_of}.cz
Autor: Jiří Čech
Rubrika: Internet – Ostatní

Vážení kolegové dovolte mi, abych se i já připojil se svými postřehy k diskuzi o chování černé zvěře vyvolané článkem Dramatické setkání s černým rytířem. Myslivost vykonávám více než čtvrt století a pamatuji tedy jako dítě bohaté výřady drobné zvěře. A pokud se ulovil divočák, byla sláva pro celé okolí. A protože, jak již říkávali naši dědové, všechno souvisí se vším, vezmu to tedy trochu z více stran. Myslím, že mám rád asi všechny možné způsoby lovů a rád se každoročně podívám na slučí tah. Ale lov divočáků má svoje zákony a není každému dáno tohoto umění. Za léta praxe jsem stačil vypozorovat několik zvláštností. Za prvé tato zvěř je nejvíce inteligentní. Určitě jste mohli pozorovat, že pokud vám honitbou vodí starší bachně tři roky, zná většinou každý posed u kultur a ví, jak si dojít pro vítr ke každému krmení a jak ochránit svoje selata, také i to, jak se doslova vypařit z obestavené leče. Mohl bych tu uvádět mnohé příběhy, kdy jsme pozorovali bachyni, která svoje selata zatarasila v trnkách a k tomu vybrala takové místo s měnícím se větrem, že kolem ní chodilo několik zkušených loveckých psů a žádný neměl ponětí o její přítomnosti. Poznal jsem i agresivní bachyně, které dokázaly zahnat úspěšného střelce (i mě) a pouštět hrůzu u zhaslého selete nebo napadnout loveckého psa. Mluvím zde o inteligenci, nad kterou mně mnohdy zůstával rozum stát. Například kdy se mi na čekané u kukuřice ozývalo několik kusů v porostu v docela pravidelném půlkruhu, ale nebyly to zvuky vydávané jako při soubojích o potravu nebo při loupání kukuřice. Tak jsem se připravil a čekal, až se na kraji, kam se tlupa pohybovala, objeví sele. Ale jaké bylo moje překvapení, když s porostu vyběhla srna, prošla těsně pod žebříkem, podívala se nahoru a odskočila do louky za mnou. Než jsem se nadál tak se po její stopě vyřítila bachyně, také se zastavila pod žebříkem, ale pak už následovalo jenom ono pověstné fouknutí a od té doby jenom ticho. Jak dovedou divočáci nerušeně odejít z leče je opravdu zvláštní, to asi tak jiná zvěř neumí. Mnou pozorovaná tlupa evidentně spolupracovala při lovu stejně tak, jako to dokážou vlci nebo jiná zvířata. Kdysi jsem někde četl, že prase jako takové se řadí po člověku, primátech, kosatkách a delfínech na čtvrtý stupínek z hlediska inteligence a přizpůsobivosti. No docela bych tomu i věřil. Vždyť už i jako malá selata dokážou být inteligentní, a to nemají možnost nasbírat zkušenost věkem, měl jsem třeba možnost několikrát pozorovat při prohánění kukuřičných polí, jak mistrně vás dokážou selata obejít a schovat se za sebemenší přírodní překážku. Za druhé je velmi dobré být neustále ve střehu při setkání s černou. Asi nejčastější je situace, pokud na vás vyběhne bachyně, kterou překvapíte v zálehu s potomky. Většinou vás zažene na únikovou vzdálenost, a pokud jdete pryč, tak vás nechá na pokoji a selata si později odvede. Mému kolegovi se ale jednou stala dosud nevysvětlitelná věc. Pracoval tehdy u obecního úřadu jako dělník a hajný mu vysvětloval v lese, jak a kde bude co dělat. Najednou se s vedlejší houštiny vyřítil divočák, zaútočil na Luboše a přetrhl mu kolení vazy. A jak odbíhal nazpět do houštiny, cestou si to rozmyslel, otočil se a chtěl opakovat útok. Vtom se vzpamatoval hajný, zvedl ruce nad hlavu, rozkročil se proti divočákovi a strašně zařval, neměl totiž u sebe zbraň, a tak mu ani nic jiného nezbývalo. Divočák naštěstí poté útok vzdal a zmizel v houštině. Luboš měl tehdy asi velké štěstí, jednak že divočák nebyl z největších, a jednak že ránu, kterou mu divočák uštědřil, částečně ztlumila motorová pila, kterou držel v ruce. Přesto byl v nemocnici několik týdnů. Respekt se asi vyplatí i při manipulaci nebo zárazu s malými divočáky. Jednou kolega postřelil selátko, takové, kterému říkáme krteček. Rána to byla bolestivá, a jak sele zanaříkalo, tak se na něj seběhli snad všichni psi v leči. Doběhli jsme tam s místním hospodářem a tem mi povídá: Dej mu záraz. Vyndal jsem svůj oblíbený nůž, udělal si místo mezi psy, polovina byla stejně z mojí smečky, přidržel jsem seleti hlavu a dal záraz pod lopatku. Ale selátko v poslední chvíli sebou škublo a vytrhlo mi ve smrtelné agonii kus gumovky na achilovce, bylo to těsně vedle, nic se mi tehdy nestalo, ale na tu rozervanou botu nebyl vůbec pěkný pohled. To mělo asi být pro mě první napomenutí. Následně jsem zažil ještě další příhody, na které když si dnes vzpomenu, tak mi není ještě teď do řeči. Například když jsem dostřeloval lončáka doslova u holínek posledním nábojem v zásobníku kulovnice a ten se mi svalil k nohám. Jak jsem již zmínil na začátku, lov na divočáky není pro všechny a je to dost často, pokud chceme být úspěšní, i adrenalinová záležitost. Na začátku zimy jsem se pokoušel ulovit sele na kukuřici, moc se mi to nedařilo, a tak jsem s dobrým větrem chodil za tlupou delší dobu. Ale bachna byla chytřejší a vždy se jí podařilo unikat. Tlupu doprovázel lončák, tedy podle velikosti jsem usuzoval, že lončák, a kontroloval, zda není bachna už připravená ke chrutí. Najednou si to zamířil směrem ke mně. A tak jsem se rozhodl, že ulovím alespoň jeho. V okamžiku, kdy mě míjel asi na vzdálenost osmdesáti metrů jsem vystřelil. Žuchla kule, povalila divočáka. Ale v okamžiku kdy jsem přebíjel se lončák zvedl a ztěžka se rozeběhl na mě. V okamžiku, kdy jsem měl "plný puškohled", padla druhá rána na hlavu a divočák mi setrvačností dojel po sněhu skoro k botám. Přiznám se, že když jsem volal otci mobilem o pomoc při transportu, ještě sem prý koktal. Než došel otec, tak jsem si podrobněji prohlížel úlovek. A při pohledu na zbraně se do mě doslova pustila třesavka - přede mnou ležel čtyř až pětiletý kňour, páráky jako nože! Při pozdějším zkoumání jsem doma zjistil, že má prostřelenou polovinu páteře směrem od pírka do krku, rána byla zhnisaná, někde už i zhojená. V kondici by tento kňour měl hodně přes sto kilo a na volném prostranství bych na něj určitě nestřílel. Takhle vážil ani ne šedesát kilogramů a přesto, že měl ránu na komoru na plíce mezi žebry, šel si to se mnou vyřídit. Chodím často se psy do leče, mám jagoše a německé křepeláky. A proto vím, že je třeba ostrých psů, hlasitých a hlavně důrazných při práci jak na stopě, tak při vyhánění z houštin. Bohužel náš nynější zkušební řád je pro praktický lov k ničemu, na honičských zkouškách ochota práce na černou, tak zvaná obůrka, nemá nic moc společného s praxí. Bylo by asi dobré si uvědomit, že při stoupajícím odstřelu této rytířské zvěře bude potřeba i specialistů na naháňky, ale hlavně na dosledy. Ano tak jako dnes chceme na českém fouskovi nebo jiném ohaři práci porovnatelnou s angličany, tak bychom měli chtít po honiči důraznost, odvahu, vytrvalost, hlasitost, kvalitní nos, a hlavně jedince pevných nervů, pokud se rozhodne tyto zkoušky složit. A to napříč plemeny, ktesá se jich mohou zúčastnit. A asi by nebyla od věci povinnost mít takového specialistu v každé honitbě, pokud loví ročně více černé zvěře, dejme tomu šedesát kusů. Protože pakliže bude k dispozici takovýto kvalitní jedinec, nebude docházet k tomu, že se nacházejí kostry zhaslé nedosledované zvěře a nebo se vůbec nedosledován poraněná zvěř. Jak jsem již v úvodu podotknul, vše souvisí se vším. Podle mého názoru není na černou zvěř dostatečně účinná vábnička tak, jako na jiné druhy zvěře. Ano, vím, vyrábějí a prodávají se vábničky na černou zvěř, ale mně se osobně osvědčila jenom srnčí vábnička imitující pískání srnčete. Takto jsem ulovil několik lončáků u kukuřice nebo dokonce i sele v srnčí říji. Lov černé zvěře je také uměním, a pokud se provozuje i jinak, než sezením jen na vnadištích, je k němu potřeba vytrvalosti, dobré fyzické kondice a hlavně lovecké vášně. Ještě mi není padesát let, ale už nyní se musím někdy dost přemlouvat k vycházce hlavně ráno nebo v chladném počasí. A pokud si vzpomenu na svoje začátky, tak jsem se šel do rána domu i třikrát ohřát a šel znova ven. A to jsem u nás ve sdružení skoro nejmladší a tak je to pomalu všude, kam se okolo podívám. Přitom ulovení divočáka bylo vždy ceněno, i Bivoj byl za tento um náležitě uctíván. Proto má u mě černá zvěř neskonalou úctu a respekt a zážitky se asi nedají porovnat s jinou zvěří. Černá zvěř má opravdu specifické životní projevy a chování, proto se jí také tolik daří v současné zemědělské krajině a nebude vůbec jednoduché se s jejími narůstajícími stavy vypořádat. A právě předáváním zkušeností nás myslivců, sdělováním si praktických poznatků, se můžeme zdokonalit v lovu černé zvěře a pokusit se zastavit expanzi stavů. Jiří ČECH