Báječný život na jelení farmě (Lidové noviny)

"Proč chovám jeleny? Počkejte, až je uvidíte, a pochopíte," říká Daniel Pitek, majitel jelení farmy ve vesnici Milešov v Českém středohoří.

Les a zvěř miloval Daniel Pitek odmalička a před deseti lety si bývalý hajný a dnes ekologický zemědělec a myslivec splnil sen. Pořídil si vlastní stádo jelenů lesních a své už tak velké hospodářství ještě rozšířil. Chová několik set ovcí, koně, osm psů a stará se o vlastní ovocné sady. Jeleny má ale jako hodně drahé hobby, pro české zákony jako by jelení farmy ani neexistovaly, a tak se jejich majitelé často utápí v nesmyslných úřednických nařízeních.
I když jeho jeleni žijí v zajetí, jejich život je nejspíš klidnější a příjemnější než ve volné přírodě. Žijí v naprostém poklidu a svůj čas tráví bez vyrušování člověkem. Jediným omezením je pro ně ohrazení pozemku. Aby se cítili přirozeně, připadá na jednoho jelena prostor jednoho hektaru. Většinu jejich potravy tvoří traviny a byliny, které spásají. Občas si dopřejí listy keřů nebo stromů a k tomu jsou přikrmováni zrním, řepou a v zimě senem. Vlastně žijí velmi podobně jako jejich předci před stovkami a tisíci let. Předchůdkyněmi jeleních farem byly už od středověku obory, které zakládala šlechta pro své potěšení. "V oboře se ale na rozdíl od farmy smělo a smí lovit, to je na farmě zakázáno," popisuje chovatel a pokračuje: "Jelen není ani zcela lesní, ani stepní zvíře. Vyhovuje mu, když se může pohybovat v lese i na mýtinách a loukách. Bohužel jeho přirozené prostředí zmizelo, a tak se jeleni stáhli do lesů. Pokud je ale návštěvníci lesů uvidí, tak jen náhodou, jde o velmi plachá zvířata. Život na farmě, kde se může pohybovat v lesích i na loukách, mu tedy vyhovuje."

Právě zánik přirozeného prostředí jelenů přináší ve volné přírodě problémy. Původní listnaté nebo smíšené lesy jsou u nás v menšině, převládají jehličnaté monokultury, jež nejsou pro tato zvířata ideální. Chybí v nich bohaté bylinné a keřové patro, a tak jelenům nezbývá nic jiného než okusovat stromy, čímž je ale ničí. Navíc, plocha kdysi rozsáhlých lesů se zmenšila, a tak se jeleni obvykle pohybují na malém prostoru a poškození stromů bývá větší.
"Naprostá většina lesů je u nás vnímána jako zdroj dřeva, který jeleni poškozují. Proto je obtížné najít rovnováhu mezi hospodářským využitím lesa a jejich přítomností," vysvětluje bývalý hajný. Stavy jelenů se proto regulují odstřelem. "Rozumný myslivec nechává ty nejlepší a nejkrásnější kusy žít, aby se zachoval kvalitní genofond, a naopak střílí slabší zvířata. Problém je, když někdo touží jen po co největším paroží, jímž se chce chlubit návštěvám, to je ale jen lovec, ne myslivec," dodává Pitek.

Z pohledu české legislativy jako by jeleni chovaní na ekologických farmách ani neexistovali. Na rozdíl od zahraničí u nás nejsou jelení farmy považovány za součást ekologického hospodářství, a jejich majitelé tak nemohou získat žádné dotace. "Je to naprosto absurdní, na naše ovce, které spásají, a tím udržují louky, nárok na dotace máme, ale na jeleny, kteří dělají to samé, ne. Zvláštní je, že jeleni podle různých nařízení jako by ani nedělali bobky, protože z pohledu ministerských nařízení nejsou ani mezi zemědělskými zvířaty produkujícími trus, a tedy dusík," kroutí hlavou farmář.
Jednu absurditu se však i díky Danielu Pitkovi podařilo z českých zákonů odstranit. Ještě před pár lety byla jediným legálním způsobem usmrcení jelena z faremního chovu jeho porážka na jatkách, i když například v Německu nebo Rakousku nic takového nutné nebylo. "Svoje zvířata bych nikdy takhle zabít nenechal. Už jen to, že bych je musel na jatka dopravit, by pro ně znamenalo obrovský stres a utrpení," popisuje. Když se snažil od úředníků zjistit, jak má jeleny na jatka dostat, aniž by byli stresováni, dozvěděl se, že je má nechat uspat. Přitom anestetika by se dostala i do masa, a tím negativně ovlivnila jeho kvalitu. Navíc, zvíře při stresu vylučuje do masa čpavek a znehodnocuje ho.
Dnes smí farmáři své jeleny na farmě sami porážet kulovnicí za jasně stanovených podmínek. Definovaná je i vzdálenost střelce od zvířete tak, aby bylo jisté, že zasáhne hlavu nebo krk a dojde k okamžité smrti.
"Porážka na farmě není lov. Zatímco při lovu se střílí i na vzdálenost padesát nebo sto metrů a ne vždy lovec zvíře hned usmrtí, na farmě se smí porážet jen ze vzdálenosti do dvaceti metrů," vysvětluje Pitek. Zasažené zvíře poklekne a zemře, aniž by byla stresovaná ostatní zvířata. Jeleni jsou zvyklí, že si během pastvy některý lehne, nejsou tím nijak překvapení.

Zatímco na západ od našich hranic jsou jelení farmy naprosto běžné, u nás jsou stále celkem neobvyklé. V celém Česku je jich asi tři sta, přitom v sousedním Německu jde jejich počet do několika desítek tisíc. Faremní chov jelenů je rozšířený například také v Holandsku nebo ve Velké Británii. Skutečnou jelení velmocí je ale Nový Zéland, kde na farmách žijí asi tři miliony jelenů. Není divu, že odtud pochází jelení maso, které se běžně prodává v českých supermarketech. Maso z českých farem se do obchodů nedostane, protože ho je málo. Přitom jelení maso patří mezi nejchutnější a nejzdravější vůbec. "Neobsahuje cholesterol, je netučné, tedy dietní, a tak vhodné i pro malé děti. Na Západě se jelení maso podává díky svým výživovým hodnotám i v nemocnicích," popisuje Pitek. U nás je jeho konzumace stále vnímána jako něco neobvyklého, a tedy drahého.
"Zcela upřímně, kdybych neměl jeleny tak rád, tak je nechovám. Z čistě ekonomického hlediska jsou pro mě hodně drahým koníčkem, na který musím doplácet. Stejně tak není snadné dodržovat všechna úřední nařízení, ale vím, že jsem udělal dobře, když jsem si jeleny pořídil. Nevyměnil bych je ani za nic," říká pyšně Daniel Pitek a spokojeně se dívá na své pasoucí se stádo.